Kapitola 1. - Východ vzpomínek

15. prosince 2009 v 19:36 | Trinity |  Napotřetí
Trošku později přidávám prví kapitolku mojí povídky...
Pěkné počtení, komentíky prosím...



Když jsem se druhý den ráno probudila místo vedle mě bylo prázdné. Co jsem to udělala? Proč jsem to udělala? Jenom kvůli tomu meči? Slabé chvilce? Nevím... Jako vždy... Mám takový pocit, že od té doby, co s ním mám cokoli společného je můj život opředený samými otázkami... Zaměřit se na správné věci… To je to, co bych měla udělat… Ale co jsou ty správné věci? Asi zaprvé se obléknout. Hromádka mých šatů ležela neforemně srolovaná vedle postele. Natáhla jsem se pro ni a rychle jsem se do toho nasoukala. Můj meč ležel na stole. Jako včera před tím… Přemýšlela jsem, co budu dělat. Jedna věc mě napadla… Když jsme v té civilizaci, mohla bych využít teplé vody a vany. Zamířila jsem do koupelny, kde jako včera trůnila obrovská vana. Začala jsem do ní napouštět hektolitry vařící vody. Prošla jsem se po koupelně a zjistila, že na jedné polici je spousta vonných olejů a koupelových solí. Vypadalo to jako velmi kvalitní dovoz z Heků (Nejbližší souostroví k Levandulovému lesu). Za mořem sem sice byla jen jednou, a to na rok… Rok je pro nás krátká doba. Vybrala jsem si Mořskou sůl a lístky růže. Všechno jsem potřebně namixovala ve vaně. Pak už jsem ze sebe stáhla oblečen a lehla si do té voňavé, horké vody. Se zatahováním závěsu sem se nezdržovala…
Nevím jak dlouho jsem ležela v té vodě. Ale už začala být pomalu studená. Nevnímala jsem čas, prostě jsem si jen myslela, že ze sebe tu dnešní noc budu moci smýt. Ale jedna věc mě zajímala… Chci to smýt? Měla bych to chtít vzít zpátky? Asi ne… Jediný problém je ten, že vlastně nevím, s kým jsem se to vyspala. Musela sem to říct naplno. Nevím, co bude dál. Nevím, jak se ke mně dneska bude chovat. Nevím, jak teď život poběží. Musím jít, musím zaměstnat svůj mozek. Začala jsem vypouštět vodu. Z vedlejšího věšáku jsem si podala ručník. Zamotala jsem se do něj a šla si sednout ke krbu, abych pořádně uschla. Bylo mi jedno, jestli přijde a najde mě tam takhle. Bylo mi jedno, co se dneska bude dít. Koukla jsem se na hodiny nad krbem… Byly 4 hodiny odpoledne.
Někdo zaklepal na dveře… Přemýšlela jsem, co budu dělat. Nenapadlo mě nic lepšího než skočit ke stolu, popadnout meč, skočit ke dveřím a otevřít. Otevřela jsem na ,,dva prsty,,. Byl to on. Dveře jsem otevřela do kořán. Vešel dovnitř. Změřil si mě dost divným pohledem.
,,Co?'' Zeptala jsem se. On zamrkal a usmál se… Mučivý úsměv.
,,Nic''
,,Co potřebuješ?'' Opět jsem kladla otázku.
,,Jo, přinesl jsem ti něco na sebe.'' Podal mi hromádku poskládaných věcí.
,,Navečeříš se semnou?'' Teď se ptal on…Kývla jsem.
,,Tak v 6 hodin.'' Znova ten mučivý výraz. Zavřel za sebou dveře a já přemýšlela co dál. Hromádku šatů jsem hodila na postel, meč položila vedle… Divím se, že mi na to nic neřekl. Probrala jsem se tím, co mi přinesl. Bylo tam všechno moje oblečení a nějaké další. Na spodní prádlo a tílko jsem si půjčila fialovou kostkovanou košili, které jsem vyhrnula rukávy, pak ještě jsem si půjčila nějaké kalhoty, byly černé a široké. V místnosti jsem našla svoje skokanské boty. Pak už jenom pásek a zavěsila jsem na něj svůj meč. Bylo za pět minut šest a poslední věc, kterou jsem stihla udělat bylo, rozčesat si vlasy. Vplul do místnosti. Měl na sobě zelenou tuniku a hnědé kalhoty. Můj meč připásaný na mých bocích nebylo nic divného. Jeho meč měl samozřejmě s sebou.
,,Kam mě vedeš?'' Místo odpovědi mi nabídl rámě…
,,Moc ti to sluší.'' Řekl to jen tak mezi řečí. Dovedl mě k středně velké jídelně, kde byl prostřený stůl. Podržel mi židli a pak se sám usadil. Uprostřed stolu bylo pečené kuře, ryba, kýt a mísa polévky. První na programu byl předkrm. Vaječná placka se zeleninou.
,,Dobrou chuť'' Popřála jsem mu. On jen kývnul. Pustila jsem se do toho. Bylo to moc dobré.
,,Vyprávěj mi něco'' Řekl ledabyle.
,,Cože?'' Moje reakce byla ukvapená.
,,Povídej mi o sobě, o svém meči…" Trochu to ujasnil
,,Nevím co by jsi chtěl slyšet. Mám dojem, že víš, kdo jsem…''
,,Ano, ale nevím, jsi z královské rodiny?" Otázka byla zamyšlená… Chce, abych tady vyprávěla věci o sobě a on nic neřekne?
,,Skoro, královna je moje teta… Moje matka je její sestra.'' Nechtěla jsem to přiznat.
,,Takže jsi dědička trůnu?'' Zeptal se s čistým zájmem.
,,Teoreticky ano... Ale nechci jí být.'' Což je pravda.
,,Každá žena chce být královnou…'' Cože? Každá ne. Já ne.
,,Já ne… Jsem bojovnice…'' Zopakovala jsem nahlas.
,,Ano, to jsi, ale jsi nositelka meče Rozhodnosti. Jsi předurčená k tomu být královnou.'' A taky předurčena k tomu zradit… Ale to radši říkat nebudu.
,,Ani nevíš, jak jsem k němu přišla…'' 5ekla jsem něco neutrálního…
,,Povídej.'' Opět čistý zájem.
,,No, není to nic světoborného. Teď mám ale otázku já. Jsi z královského rodu?'' Nechci říkat jen věci o sobě.
,,Můj rod není s královským nijak spjat. Pochází s Heků.'' Hmm… Món (Naše rasa) z ostrovů, zvláštní… Zajímá mě jedna věc… A taky se zeptám…
,,Nepřekvapuje mě už, že tě neznám. Ale i tak, potkali jsme se někdy dřív?''
,,Jo, bál jsem se, že se zeptáš…'' On se bál? Přece je to logická otázka.
,,Upřímně nevím… Muselo to být, když jsem byla na ostrovech…''
,,Ano, přijdeš na to…'' Mučivě, opět, se usmál…
,,Tenkrát to historické klání…'' Myšlenky putovaly mou hlavou…
,,Jo… Vyhrála jsi…'' Konstatoval… Jak jinak… Většinou vyhrávám.
,,Jak jinak… Ale ty jsi už měl meč Porozumění.'' Můžou ty meče bojovat proti sobě?
,,To sice jo, ale krátce…'' Vymlouval se pěkně…
,,Ale já nikdy na kláních jako žena nevystupovala…'' Jak tedy může vědět, že jsem to byla já? Byla jsem… Já si jeho meč pamatuju… To znamená, že si musí on pamatovat můj meč…
,,Jistě, tenkrát jsem ale nebyl tak dobrý.'' Opět se vymlouvá…
,,A teď už jsi?'' Zavtipkovala jsem.
,,Popravdě, nechtěl bych teď s tebou bojovat. Plná síly… Už tenkrát v lese, naše druhé setkání, dala jsi mi zabrat.'' Netvářil se moc nadšeně… ale mě to nadchlo…
,,Víš co, neměl jsi to říkat.'' Vstal jsem. Odložila polévkovou lžíci a zasunula židli.
,,To nemyslíš vážně?'' Usmál se…
,,Bojíš se?'' Zavtipkovala jsem.
,,Nikdy!'' Vstal, zasunul svou židli a vytasil meč. Napodobila jsem ho. V jídelně bylo dost místa na lehký souboj. Cvičně jsem zamávala s mečem… Pohyb neopakoval. Přemýšlela jsem, jak to budu praktikovat. Soustředila jsem se… Čekala jsem první úder, ale nepřicházel… A tak jsem vyrazila. Otočila jsem se a sekla. Bez problémů můj meč zastavil a vracel útok. Bojoval dobře… Opravdu dobře. Ten boj nabíral obrátky jako divoký tanec těl a mečů. Nevím, jak se mu to povedlo, ale byla jsem za chvíli bez té fialové košile. V tom tílku to bylo mnohem hbitější… Litovala jsem, že jsem si nevzala nějaké přilehlejší kalhoty… Skákat 7 metů byl docela problém…Bylo to zběsilé tempo. Skok střídal skok, sek střídal úder, švih a otočka. V udaném rytmu jsme vytančili z jídelny. Ocitli jsme se na rozlehlé chodbě. Ze všech stran se ozývalo řinčení mečů. Ta akustika je perfektní. Chodba mohla mít asi 100 metrů na délku a 3 na šířku. Podél stěn bylo vystavěno různé bojové vybavení. Nedevastovali sem ho... Ani to nebyl takový boj, abychom se navzájem zraňovali. Pouze vášnivý tanec, který se dá přirovnat jen k málo jiným činnostem… Nebylo to nijak násilné ani jinak nebezpečné. Naše síla byla velmi vyrovnaná. Chvíli jsem vedla já, chvíli on… Jedním slovem to bylo neskutečné. Dva jedinečné meče stojící poprvé proti sobě… No poprvé. Poprvé tenkrát na ostrovech… To byla krátká bitva, podruhé tenkrát v lese… To byla bitva bez pravidel a vítěze… Ta dnešní je bitva, která boří mýty a předsudky… Předsudky o tom, že žena může používat meč jinak než jako dekoraci na stěnu a mýt o tom, že vše je jednou poprvé. Poprvé bojuji jako žena. Poprvé nejde o výsledek… Nechci mu dokazovat, že je horší nebo lepší. Nechci to dokazovat ani sobě… Chci si to užít, ať to dopadne jakkoli…
Nějak jsem se zamyslela… A sekla bez myšlenek, Jeho tunika ležela na zemi… Usmál se… A do boje se pustil ještě víc. I já musela přidat… Bylo to zabijácký tempo… Nemohla jsem to dlouho vydržet. On seknul a já spadla do mostu… Bohužel jsem spadla… On mi dal svůj meč ke krku, ale já jsem nezaváhala. Vyrazila jsem mu ho z ruky… Problém byl, že jsem i já ztratila svůj. A nikde jsem ho neviděla… Nenapadlo mě nic jiného, než si jeho půjčit… Skočila jsem k němu a vzala ho… Byl stejně těžký, stejně dlouhý, ale bylo tam to jiné magické jádro…Nevím, chybělo tam to spojení… Stáli jsme tváří v tvář proti sobě s mečem toho druhého… A já věděla, jestli to chci skončit, musím dostat ten svůj… Meč rozhodnosti… A netuším, jak to udělám. Vrhla jsem se na něj hlava nehlava… Myslím si, že jeho úvaha je stejná. Byla to bitka… Nic tak elegantního jako předtím… Sekali jsme do sebe jako šílenci… Meče o sebe jiskřily, jako by dělaly něco proti svému magickému jádru… A já se rozhodla riskovat… Stál proti mně asi 10 metrů. Já zahodila jeho meč Porozumění a skočila. Dala jsem do toho skoku vše… Skočila jsem těch 10 metrů a ocitla se před ním. Ohnal se po mě mým mečem, jenomže se něco stalo. Upustil ho a tiskl si pravou ruku… Dvěma skoky skočil pro svůj meč a v mé ruce se ocitl ten můj… Vášnivý tanec mohl začít. Vlnili jsme se po té chodbě a já bylo mi jasné, že toho budeme muset nechat. Skočila jsem proti němu a povalila ho na zem. Seděla jsem na něm. Koukala jsem se na jeho vypracovanou hruď a moc se nesoustředila. Usmíval se. Jenom se trochu opřel a byl to on, kdo seděl na mě… Byla jsem nepozorná… Jako vždy. Bylo mi teď vážně jedno, co bude dál. Sklonil se a začali jsme se líbat. Náš tanec mohl pokračovat trochu jinak.

Probudila jsem se. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že ležím v posteli, kterou jsem už nějakou dobu obývala. Pohlédla jsem ke krbu, nad kterým byly hodiny. Bylo tak něco kolem tří ráno. Moje hlava začala šrotovat… Co jsem to zase udělala? Jsem normální, nebo co? Takhle to dál nejde… Budu muset něco udělat. Chtěla jsem se zvednout, ale nešlo to… Něčí ruka byla pevně omotaná kolem mého pasu. Byla to jeho ruka. Byl tu semnou? Divila jsem se… Musela jsem jít. Byl to můj rozsudek. Pomalu opatrně jsem mu nadzvedla ruku, abych mohla vstát. Bylo to pomalé a tiché. Nemohla jsem riskovat, aby se vzbudil… Nevím, jak dlouho jsem vstávala, ale nakonec se mi to povedlo. Bylo to složité. U postele leželo smíchané naše šatstvo. Vybrala jsem pomalu to své. Oblékla jsem si nejnutnější části oblečení a plížila se od lůžka. V jednom rohu stál psací stůl a křeslo. Na psacím stole byly naše meče. Divila jsem se, že jsme je tam donesly… Bylo to divoký. Potichu jsem prohledala stůl a našla papír a uhlíkovou tužku… Chtěla jsem napsat pár řádků, aby věděl, že se mi nic nestalo…:
Nehledej mě! Nikdy na tebe nezapomenu! F.
To bylo dost divný, našla jsem další papír, na který jsem napsala:
Děkuju ti, nikdy na to nezapomenu. Prosím, nehledej mě. F.
To bylo lepší… Složila jsem lístek a chtěla na něj napsat jeho jméno, ale nemohla jsem, neřekl mi ho… Přeložila jsem ho a zastrčila k meči, tak aby ho našel. Bude mi chybět. Musím to tak říct… Ale já nemůžu žít na jednom místě. Jsem bojovnice, ta nejlepší! Proto musím jít, i když nevím kam. Potichu jsem posbírala všechny věci v tomto pokoji a přemístila se do předsíně. Byly tam moje boty. Opravdu se divím, že jsme to vše donesli do jeho komnat… Ke spodnímu prádlu jsem si oblékla plátěné kalhoty a tílko. Půjčila jsem si nějaké ponožky… Musím být absolutně tichá. Meč jsem připásala kolem pasu, abych byla připravená, toulec šípů s lukem jsem zavěsila napříč zády a přes rameno přehodila tašku. V rychlosti jsem jí napěchovala silnými kalhotami, svetrem, košilí… A víc se toho tam nevešlo. Boty jsem k ní musela připoutat a bojovou vestu jsem si musela obléci. Na závěr jsem se zahalila do pláště tak aby na vrchu byla černá strana. Prohledala jsem místnost, jestli někde není nějaké lano, ale nebylo… Škoda. Pomalu jsem se vyplížila z předsíně na chodbu. Všude byla černočerná tma, ale i tak si musím pospíšit. Brzo bude svítat.
Procházela jsem vzpomínky z noci a přemýšlela jsem, jestli jsem viděla schody…Myslím, že ne. Byly pouze dvě možnosti jak odejít. První byla jít podzemními tunely, ale to byl nesmysl, protože kdybych konečně našla vchod do nějakého, tak bych se v nich neorientovala a nedošla k moři. Chci směřovat k moři. Moje druhá a lepší možnost byla dostat se z podzemí této pevnosti někam, kde budou okna a z nějakého prostě nepozorovaně skočit. Neměla jsem ponětí, jak moc jsem hluboko pod zemí… Na poprvé stačí najít schody. Šla jsem po dlouhé galerii, podél které se táhla výstava obrazů, zbraní a jiných dědičných nesmyslů. Teď jsou prioritou schody. Šla jsem temnou chodbou dál, opatrně, tak aby mě nikdo neslyšel. Ponožky dokonale tlumily moje kroky nebo skoky. Galerie se pomalu začala stáčet. Já nikde neviděla ani náznak schodů nebo něčeho aspoň vzdáleně podobného. Začali mě napadat věci třeba o tajném křídle hradu, ale kde hledat tajnou chodbu… Mohla být v koupelně tak jako v galerii. Přemýšlela jsem nad tím… V pevnosti mého otce měli několik tajných chodeb… A já si pamatuju většinu z nich… Ale hlavně si pamatuju tu za zrcadlem… Z normální strany ste viděli svůj obraz a ze strany tajné to, co se děje za zrcadlem… Ale i tak, teoreticky je jedna chodba schovaná za zrcadlem v koupelně, to znamená, že někde bude ještě další, protože pro mě přišel tenkrát před večeří z venku… To znamená, že buď půjdu do koupelny na jistoty, nebo budu dál přemýšlet… Existuje stovka různých řešení… Za sochou, knihovnou, ve stěně… Kdekoli. Je jasné, že jsem tu tak trochu uvězněná… A je jasné, že musím pryč! Musím jít na jistotu do koupelny, nedá se nic dělat. Otočila jsem se a pomalu se začala plížit galerií zpátky… Šla jsem a všímala si různých obrazů a jednotlivých brnění. Už jsem se vracela asi minutu a před sebou vidím velmi propracovanou jezdeckou výbavu. Byla černá s platinovým kováním… Něco na ní bylo zvláštní. Šla jsem k ní blíže, že si jí prohlédnu, ale v tom jsem uslyšela šramot. Byl blíž a blíž. Lehce jsem zpanikařila. Ten někdo se blížil… Pravděpodobně to byl on. Chtěla jsem se schovat za onu jezdeckou soupravu, ale… Zakopla jsem. To si mi často nestává. Slyšela jsem jak ten někdo vytahuje meč. Ten zvuk mi byl naprosto známý. Teď jsem 100procentně mohla říct, že je to on. Svět se zpomalil. Slyšela jsem jak na zem něco padá. Musel se sehnou. A bylo mi jasné, že našel můj vzkaz. Nevím, jjak jsem mohla ten vzkaz slyšet padat… Ale přede mnou se zjevila nějaká chodba… Jak jsem padala a o něco zakopla musela jsem jí otevřít… Ulevilo se mi. Rychle jsem proskočila vstupem a našla kliku, kterou se chodba zpět uzavřela… Dala jsem se do běhu. Nesmí mě dostihnout… Bude se o to vůbec pokoušet? Chce se o to pokoušet? Doufám, že… Doufám v co? Na jednu stranu bych se okamžitě vrátila, ale na druhou s ním nikdy nemůžu zůstat… Bylo na čase hledat schody vzhůru. Běžela jsem tunelem asi dvě minuty, žádný zvuk za mnou nešel… Uf! A schody nikde. Byla tam dost tma, byl to tajná chodba, co jsem měla čekat… Jestli jsem se dostala do podzemních tunelů, je to dost blbý. Z toho se nevymotám. Dala jsem se do většího tempa, začala jsem skákat přibližně čtyř metrové skoky. Bylo to deprimující, už jsem skákala asi dvě hodiny a neminula jsem žádný východ, rozcestí nebo něco podobného. Začala jsem být unavená. To bylo dost divný, protože jindy vydržím tolik… Je pravda, že přibližně před 12 hodinami jsem dělala jiný věci… Musela jsem se usmát. Popravdě bych se asi hned vrátila. Ale nebudu na to myslet, musím si vyřešit svoje věci. To je priorita. Jak jsem v tom skákání na sebe koukla, zjistila jsem, že mám jen tílko a plátěňáky a ponožky. Brzo možná budu mezi lidmi… Pokud moje částečně zastřená orientace neklame, šla jsem směrem k moři, to znamená že tam bude teplo. Tady to funguje tak, že Levandulový les je mezník mezi Mrtvými (ledovými) pláněmi a Zlatým (nechutně teplým) pobřežím. Prohrabala jsem svojí tašku, kde bylo hlavně teplé oblečení… To jsem trochu nezvládla. Hrabala jsem níž a níž, takže jsem jí nakonec celou vysypala. Na dně byly šaty! Hej, cože? To jsem nečekala. Žluté, kratší… Svlékla jsem ze sebe tílko a kalhoty a navlékla jsi šaty… Styl empíru. Pod poprsím stuha. Moje skokanské černé boty ale nesahaly k okraji šatů, proto jsem pod ně musela vzít punčochy, to znamená, že i tak padnu horkem. Další věc byla, že jako ,,dáma,, (u nás jsou ženy brány jako ctnostné bytosti… Teda hlavně ty z lidské rasy… Mezi člověkem a Mónem na první pohled nejsou rozdíly) musím být velmi zdvořilá atd.… A taky nesmím mít zbraně… Hrůza! Takže tu musím vyhodit spoustu věcí. Nechám si jedny kalhoty, tílko, košili… Zbytek tu schovám, třeba to pak najdu. Ne, to je nesmysl, musím si vzít všechno… Což bude problém… Smotala jsem meč do pláště… A taky i luk a šípy. Byl to poměrně objemný balík. Do tašky jsem navázala ostatní šatstvo a různé nezbytné věci a přehodila jí přes rameno. Bylo to těžký! Ale i tak jsem se dala opět do běhu. Musela jsem skákat do té doby, dokud nebudu na povrchu.
Nevím, jak dlouho jsem běžela, ale začala jsem cítit slaný vzduch. Moře je na blízku… Skočila jsem asi pětkrát a proskočila nějakým zakrytým portálem. Otočila jsem se a zjistila, že je zakrytý nějakým kapradím. Otočila jsem se směrem k moři. Tašku jsem shodila z ramena a rychlým pohybem jsem se zbavila bot. Udělala jsem dva skoky.
Stála jsem po kotníky v moři, ovíval mě teplý vítr a dívala jsem se na východ slunce.
Vzpomínala jsem na něj!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 15. prosince 2009 v 21:24 | Reagovat

pekná kapitola :):):), tešim sa na ďalšiu :):):)

2 Fiera- your BlogFriend Fiera- your BlogFriend | Web | 18. prosince 2009 v 19:19 | Reagovat

Wow, nádherná kapitolka. Jelikož tam toho moc neprozrazuješ tak jsem strašně moc napnutá jak to bude dál. Takže se strašně moc těším na další kapitolku.

3 ***CRAZY LARISSKA*** ***CRAZY LARISSKA*** | E-mail | Web | 30. prosince 2009 v 20:59 | Reagovat

aHOJKY SBÉÉ!Mám novou přezdívku.U mě je poviná soutěž tak se jukni!

4 ***CRAZY LARISSKA*** ***CRAZY LARISSKA*** | E-mail | Web | 1. ledna 2010 v 20:09 | Reagovat

Prosím pošli mi fotku z ohnostroje na mejla do souteze.

5 Jájulka Jájulka | Web | 7. ledna 2010 v 18:10 | Reagovat

Ahojky máš hezkej blog!Nechtěla by ses spřátelit??

6 Larisska- Twoe sbéé♥♥♥ Larisska- Twoe sbéé♥♥♥ | Web | 28. ledna 2010 v 11:10 | Reagovat

AhojíQ Affíčku!
Jak se máš?
Jaký bylo výzo?
Já jednu dvojku z vlastivědy :D
Tak já jdu dál.PapíQ

7 ~Larisska~♥♥♥Twoe sbéé♥♥♥ ~Larisska~♥♥♥Twoe sbéé♥♥♥ | Web | 10. února 2010 v 15:59 | Reagovat

Ahojký!!!Jakpak se máš?U mě není nic novýho :D Tak já jdu o dům dál. mUcQ♥♥♥ =o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama